Nestandardní doba očekává nestandardní řešení

Před několika týdny zastavilo Rusko dodávky plynu tranzitními plynovody vedoucími přes Ukrajinu. Tento způsob řešení vleklého sporu, jehož příčinami byly neshody o cenách plynu pro Ukrajinu a jeho záhadné mizení, vyústilo v situaci, kdy se valná většina středo- a východoevropských zemí dostala do menších či větších potíží se zásobováním touto surovinou, některé země - Slovensko již i nahlas uvažovaly o celkovém energetickém kolapsu.

Jakým způsobem však tyto země své potíže řeší, je zcela nepochopitelné. Český ministerský předseda s celým týmem poradců pořádal přelety Evropou, dojednával dohody a po vyčerpávajícím víkendu 10. a 11. ledna se národu a Evropě pochlubil, že plyn zase brzy poteče, že vše dohodl. Jaké je však překvapení, když se velmi brzy ukáže, že Ukrajina si smlouvu upravila po svém, že plynovod neobsahuje žádné zásoby technického plynu a je potřeba, aby toto natlakování někdo zaplatil... Na tomto místě si dovolím malou připomínku: obchod není hotov v okamžiku, kdy se dohodneme, že se dohodneme, ale teprve tehdy, když „plyn už syčí z trouby ven" a druhá strana má tuto dodávku uhrazenou.

Od tohoto okamžiku se vedoucí úloha České republiky v rámci předsednictví EU začala jaksi vytrácet a Česká republika je již pouze ve vleku událostí. Nezbývá než ocenit naši solidaritu se Slováky, ale tady veškerá ocenění končí.

Od onoho úspěšného televizního vystoupení se ukázalo, že problém má podstatně hlubší kořeny, že si Rusko srovnává své účty s Ukrajinou a nehlodá již trpět neplacení účtů, nepodepisování smluv o dodávkách, nehodlá již trpět dodávky za hluboce podhodnocené ceny... Sekundárním efektem tohoto stavu jsou problémy v plynulém zásobování plynem v našem regionu a naše postupné si uvědomování naší závislosti na ruských surovinách a naprosté podcenění diverzifikace rizik... Můžeme se divit, že ruskému GAZPROMu došla trpělivost? Vždyť se jedná o manažerskou odpovědnost vůči vlastníkům společnosti (kdo z nás by dodával někomu, kdo dlouhodobě odmítá platit běžné ceny, zpožďuje své platby...)? Můžeme se divit ruské vládě, že nechala střední a východní Evropu na holičkách? Zajímá nás její názor na řešení bezpečnostní situace v regionu Evropy? Nikoliv. Nejsou v naší „partě" a proto nás jejich názor na americký radar absolutně nezajímá. Na tomto místě je podle mého názoru nutné si znovu položit otázku, zda je nutné Rusko zcela ignorovat v rámci bezpečnosti Evropy a zda by pro nás nemohlo být výhodné se jich, čas od času, zeptat na jejich názor.

Co mi však ještě zcela chybělo, je skutečnost, že se pravděpodobně nikdo nezabýval hlubokou analýzou současného stavu, návrhem variantních řešení a jejich cenovou náročností (jaké existují alternativy řešení, jaké jsou jejich náklady, jaká je časová náročnost jejich spuštění...). Vždyť i otázka technického plynu nutného ke zprovoznění celé soustavy byla prezentována velmi rozdílně - některé odhady hovořily o nutnosti cca 100 miliónů m³ a jiné hovořily až o 1,6 miliardách m³. Zabýval se vůbec někdo otázkou, kolik je ho vlastně potřeba, kolik by to stálo a jak dlouho by trvalo zprovoznění celého systému? Byli jsme připraveni se na těchto nákladech případně spolupodílet? Dovoluji si o tom pochybovat.

Závěrem nelze než vyjádřit přesvědčení, že dohoda uzavřená mezi premiéry Ruska a Ukrajiny opravdu změní hezká slova v činy a že tato krize bude zažehnána. Alespoň pro tuto zimu.