Problémem nejsou zákony

Když Evropská komise navrhla před lety normu č. 247/2006, která stanovuje podmínky pro pěstitele banánů, prodávaných v EU, reakce byla bouřlivá. „EU nám nařizuje, jak má být křivý banán“, ozývalo se tehdy unisono nejen v restauracích a kavárnách, ale i na politických mítincích a v parlamentních kuloárech. Dnes, když se naplno provalila (velmi jemně řečeno) závadnost polských potravin, je ohlas úplně stejně velký. „To nemůže EU stanovit jasné normy pro kvalitu potravin, když to nedokážou samotné státy?“, ptají se občané. Jak už to bývá, problém je to daleko hlubší.

Je libo maso s technickou solí? A že je u nás její použití zakázáno? Některým dovozcům to evidentně nevadí.Čt 24

Ač se to nezdá, české zákony patří v Evropské unii spíše k těm tvrdším. Podívejme se například na „populární“ prodlužování trvanlivosti potravin. Pokud snad někdo neví, jedná se o činnost, při které se z potraviny nejprve odstraní původní údaj o době trvanlivosti, a následně se na ni pomocí určitých, často poměrně sofistikovaných zařízení, natiskne či nalepí datum aktuální.

Pokud by se tak dělo na příkaz vedení obchodu, sejde se nám hned několik paragrafů. V první řadě § 209 Trestního zákoníku „Podvod“ a § 272 tamtéž „Obecné ohrožení“, oboje v organizované skupině. Taková činnost by za jistých okolností mohla vynést pachatelům i desetileté tresty odnětí svobody – ale nejspíš až poté, co jejich podnik dostane podle zákona o potravinách pokutu ve výši 3.000.000,- Kč.

On je zákon 110/1997 Sb. o potravinách a tabákových výrobcích vůbec docela zajímavé čtení. Stojí v něm například: „podnikatelem osoba, která vyrábí, s výjimkou fyzických osob provozujících zemědělskou prvovýrobu nezapsaných do evidence podle zvláštního předpisu, nakupuje, dováží nebo 110/1997 Sb. ve znění 281/2009 Sb. s úč. k 1.1.2011 skladuje potraviny za účelem jejich uvádění do oběhu, a osoba, která s nimi obchoduje…“ To, přeloženo z právnické řeči do běžné češtiny znamená, že se tímto zákonem musí řídit i dovozce potravin, a pro dovezené potraviny platí navlas stejná pravidla jako pro tuzemské. Dovozce je přitom tím, kdo za vše odpovídá.

Potravinové doplňky jsou komplikovanou kategorií samy o sobě, ale jsem si skoro jistý, že například technickou sůl bych mezi nimi nenašel.

Znamená to tedy, že se v České republice nikdo nedopouští manipulace s trvanlivostí potravin či si zde nemůžete koupit potraviny „vylepšené“ technickou solí? Všichni víme, že neznamená.

Chyba přitom opravdu není v zákonech, ale v jejich aplikaci. Kdyby například ČOI důsledně plnila svoji oznamovací povinnost a předávala by závěry některých svých šetření přímo Policii ČR, začalo by být prodlužování trvanlivosti potravin nepoctivých prodejců značně „rizikové“.

Kdyby se jednáním některých producentů a obchodníků zabývala rovnou Policie (neboť toto jednání má, nemohu si pomoci, mnohdy přímo charakter organizovaného zločinu), začaly by podobné praktiky mizet.

A kdyby mnozí z nás jenom nemávali znechuceně rukou nad tím, že si koupili evidentně zkažený sýr či že jejich potomek na studentské brigádě celou noc přepisoval v supermarketu datumky, ale důsledně by každý takový šlendrián kritizovali, žádný obchodník by si takové jednání nedovolil.

V Bruselu se může sejít komise nejlepších právníků, vědců, a odborníků, která dovede formulovat možná o něco lepší zákony. Jejich dodržování už ovšem ani Brusel, ani OSN či nějaká budoucí „Rada galaktické federace“ u nás nezajistí. S tím musíme začít my sami. Myslet více na to, co jíme a připustit si fakt, jak zásadně ovlivňují konzumované potraviny naše zdraví.

Zdá se mi, že v poslední době o tom diskutuje a uvažuje mnohem víc lidí. To je smysluplná cesta. Rozhodně účinnější a lepší než vymýšlení